Byla jsem uzavřená tlustá holčička bez kamarádů. Nebavilo mě běhat ani lézt po stromech. Nechápala jsem proč bych se neměla bavit s tou a měla dělat naschvály tamté, jak vyžadovala pravidla bandy "za barákem".

 A tak jsem většinu času trávila sama a cítila se velmi nepochopená a nemilovaná. Dny jsem trávila většinou u knížky nebo s pastelkami. 

Když mi bylo asi tak 10 začala jsem vyšívat, háčkovat, později plést. Úsměvné je, že jsem vyšívala tajně, aby to někdo neviděl. Dnes opravdu nechápu, co mě ke schovávání mých ažurových výrobků vedlo. Pamatuji si na to jako dnes. Mamka koupila ručně vyšívaný ažurový ubrus od vyšívaček ze Slovenska. Moc se mi líbil. Začala jsem zkoumat, jak se to asi dělá a došla k závěru, že to nemůže být tak těžké. (Ano ažury nejsou vůbec složité, když se pochopí princip, jak je tvořit.) Pak jsem vzala panamu (látka s osnovou z hrubých plochých vláken určěná k vyšívání, hlavně křížkovým stehem a ažurových výrobků), bavlnky a hurá věc. Dařilo se mi napodobit originál. Nicméně, když se mamka vracela z práce, výšivku jsem ukryla pod polštář v mé posteli. Nepamatuju si přesně "kdy to prasklo". Nenásledoval výprask, ale údiv a pochvala.

V 15 jsem vytáhla máminu Veritasku a ušila si mou první půlkolovou sukni. Byla červená s bílými drobnými kytičkami. Domů jsem dorazila s látkou a prohlásila, že si ušiju sukni. Dodnes mám před očima, jak se máma smála se slovy: "To zase dopadne". Dopadlo to dobře. Na střední škole už jsem kamarády měla. Bylo to v 70 -tých letech a my holky jsme se chtěly líbit. Vlastnoručně šitý šatník byl tenkrát velkou výhodou. 

Až do doby než jsem se vdala (a to bylo dost pozdě, v 27 letech) jsem měla neustále rozvýšivaný nějaký ubrus nebo obraz. Inspirované Burdou jsem vytvážela kreativní modely většinou z dostupných látek jako flanel, fáčovina nebo technické plátno. To se muselo ještě barvit, protože se prodávalo jen v bílé barvě. Pravda, běhání po diskotékách bylo taky prima. Takže přibylo ještě batikování.

Vyšívat jsem přestala před mnoha lety, oči se trápily a ubrusy přestaly být tak žádané. Našla jsem si jinou zábavu – patchworky. Miluju jak se postupně pod mýma rukama skládá mozaika z barevných čtverců. Velice pečlivě vybírám barvy a dezény, aby měl v sobě výrobek tu správnou výslednou harmonii. Pracovnu mám plnou látek a šiju přehozy na zakázku.

Pastelky mám pořád po ruce. A taky akvarelové barvy, akrylové barvy, štětce a plátna. Před několika lety jsem přesvědčila sama sebe, že umím i malovat. Žádný velký umělec ze mě nebude a portrét vám určitě nenamaluju, ale baví mě to. Prošla jsem si několika kurzy automatické kresby, absolvovala on-line lekce akvarelu. Teď mě zase nejvíc baví tečkované mandaly.

Jsem prostě holka šikovná. Nevyzkoušela jsem sice zdaleka všechno tvoření, ale co není, může být. Jen mi je někdy líto, že nemám nikoho, komu bych své zkušenosti předala. Ruční práce se ze života moderních žen většinou vytratily. Myslím, že je to škoda. Moje prababička měla vlastnoručně vyšitou celou výbavu. Od monogramů na ručnících přes ažurové výšivky na negližé až po opravdu velkolepé nití vyšívané povlaky na polštáře a peřiny. A taky háčkované záclony. Vůbec si nedokážu představit kolik hodin práce to obnášelo. 

Tak to bylo takové moje malé postesknutí. Třeba se jednou podaří vytvořit skupinu tvořivých žen, které by se rády inspirovaly.