Víte jak se vaří povidla?

Pohled na police plné sklenic s domácí marmeládou, čalamádou, zavařenin, sterilovaných okurek, nakládané řepy atd, atd mě prostě naplňuje štěstím. Jako malá jsem sice bydlela ve městě, ale babička žila na venkově. Byla mým vzorem hospodyně. Měla zahradu a v ní záhony, vždy krásně osázené, voňavé a vyplevané. Od léta do podzimu se něco sklízelo, sušilo a zavařovalo. Milovala jsem to. V kuchyni se hromadily sklenice s barevným obsahem a voněla sušená zelenina a ovoce. Mražáky ještě tenkrát nebyly. Moc ráda jsem pomáhala.

Tato vzpomínka mi utkvěla v paměti a se slovem domov se mi vždy vybaví přesně toto: všechny možné vůně, které souvisí s vařením a jídlem vůbec . Domov to je domácí marmeláda, borůvkové knedlíky od babičky, zelenina ze zahrádky, bylinkový čas z listí nasbíraného na louce za plotem.

A jak jsem dospívala, chodila jsem k babičce pro recepty a rady. Babička už s námi není, ale její recepty používám dál. A proč to neříct, vždycky vzpomínám na její dobře míněné rady. I když některé z nich mi už dnes připadají úsměvné. Když přijde období sběru, nevím kdy přestat. Každoročně vyrobím více barevných sklenic, než stačím spotřebovat. A přesto každý rok znovu a znovu nosím do kuchyně ovoce, bylinky a zeleninu. A do sklepa odnáším sklenice všech velikostí a barev. Neumím si představit, že by v mé spíži nebyly MOJE domácí marmelády. Tak nějak to patří k té mé představě o domově.

Jsem pyšná na sklep naplněný mými vlastními produkty. V dnešní době to platí dvojnásob. Mnohdy nevíme, co se schovává ve sklenici za barevnou nálepkou. Je třeba velmi opatrně vybírat z nálepek "domácí" "100% ovoce", a podobně. Marketing snese všechno, ale naše zažívání? Proto vždy dávám přednost svým vlastním výpěstkům Nemám žádná velká pole. Ani ovocný sad.

Snad kromě švestek - těch mívám v úrodných letech, pokud je nespálí jarní mráz dost. Zrovna jsem dodělala letošní povidla. Mňam. Povidla sice babička nedělala, ani moje máma ne, ale mít vlastní povidla mě velice lákalo. Tak jsem hledala co možná jednoduchý recept, který by dnešní uspěchaná doba snesla. A našla jsem. Protože je již léty prověřený, podělím se s váma.

Pekáč naplním do plna vypeckovanými švestkami. Přikryju a peču v troubě na 180 - 200 stupňů. Až švestky pustí šťávu, sejmu horní část pekáče a co nějaký čas švestky promíchám, aby se mi nepřipalovaly na stěnách pekáče. Nechám vypařit polovinu až dvě třetiny obsahu (podle toho, kolik mám času). Pak směs, většinou druhý den, přesunu do velkého kastrolu. V této fázi můžete upečené švestky rozmixovat ponorným mixérem, povidla jsou pak hladší. Ale není to nutné. Znovu zahřeju, přidám cukr podle chuti, skořici a někdy i trochu rumu a horké plním do sklenic. Žádná velká věda to není, ale ta chuť, ta píše.