Nedělní rána jsou vyjímečná

Neděle je zvláštní den. Má pro mě punc výjimečnosti. Nikam se nemusí. Ale může. Nic není až tak důležité, protože je neděle.

Pro mě to znamená zůstat v posteli jak dlouho chci. Prostě si jen tak rozjímat, mazlit se s kočkou, koukat za okno na krásný nový den... Někdy svítí slunce, jindy bubnují dešťové kapky na naší plechovou střechu. Vzít si knihu nebo noťas, projít poštu, podívat se příspěvky přátel, pročíst co se mi líbí, pustit si nějaké video. Prostě cokoliv. Pak si v klidu uvařit kávu, zavolat kámošce a vychutnat si tu pohodičku.

Představu o ideálním nedělním ránu jsem si udělala jako malá, když jsme jezdívali na víkend k babičce. Babi vařila na snídani kávu a pekla dobroty speciálně pro tuto příležitost. Vánočku, pletenky, bábovku.

Snídalo se u stolu uprostřed kuchyně a byl to svátek. Nikdy nezapomenu ten obřad vaření kávy, bedlivě jsem vždy dohlížela. Děda mlel ručně žitovku v kávomlýnku, babička vařila cikorku, pak to vše obřadně smíchala s mlékem v modrém smaltovaném hrnci. A v neděli se přidávalo i kafe. Tedy zrnková káva. To pili dospělí, já jsem dostala kakao. Pravé kakao, žádné instantní granko. Od té doby si pamatuju, že nedělní snídaně znamená prostřít čistý bílý ubrus a dát si dobrou kávu a buchtu.

Zůstalo mi to v paměti jako výjimečná událost. Řeklo by se obyčejné nedělní ráno.... Později, jsme se přestěhovali do domu a přestali jezdit k babičce. Tím tato sváteční rána skončila. Volný den znamenal udělat hodně práce. Obřadná snídaně se nekonala, i když bábovka byla vždycky. Taťka byl od rána někde venku a mamka vařila nebo uklízela. Snídani jsme s bráchou dostali prostě na stůl a bylo.

Až v dospělosti jsem si uvědomila jak moc mi tyto sváteční chvíle chybí. A když jsem měla svou vlastní rodinu snažila jsem se tuto tradici obnovit. Ovšem moc to nevycházelo. Manžel chodil v neděli pravidelně do práce, prý toho nejvíc udělá, když tam nikdo není. No kdo ví, ale v neděli prostě u snídaně chyběl. A když už do práce v neděli nechodil, spávala dcera neskutečně dlouho a u společného stolu jsme se na snídani vlastně málokdy sešli. Mrzelo mě to. Ale neděli jsem si tím pokazit nenechala. Prostě jsem si ji vychutnávala po svém.

Teď už jsem několik let sama. Na víkend se těším celý týden, asi jako každý. Nic nemusím, nikam nespěchám a mám svá nedělní rituální rána. A když na neděli něco plánuju, užívám si krásy neděle v sobotu.

Nejraději mám to ranní lenošení. Zůstávám ve vyhřáté posteli a nechám se vítat zpěvem ptáků, kteří vesele skotačí po špičkách okrasných jehličnanů. Někdy si přinesu voňavou kávu přímo do postele, vezmu nějaké čtení a prostě si to užívám. V létě se nechám pozvat slunečními paprsky ke snídani na terase, ale těch teplých slunečných nedělních rán není tady pod horami zase tolik. Ovšem, o to jsou krásnější a opravdu to miluji. Výhled na panorama Beskyd, káva a samozřejmě domácí bábovka nebo jiný koláč.

Třeba máte jiný rituál. Není důležité co si ke snídani servírujete, ani kolik se vás u snídaně sejde, ale jak se u toho cítíte. I rána o samotě mohou být krásná a ne osamělá. A když je pocit samoty neodbytný, vždycky je někdo, kdo si rád popovídá i po ránu, stačí zavolat. Je nás mnoho, kdo snídá většinou sám.