Jak jsem se zařizovala

Byla jsem odstěhována. Dočasně. Na prázdniny, do mého domu na venkově. To je ale jiný příběh. Každopádně jsem odjela na prázdniny a už jsem se nevrátila. Nějak moc se mi tam líbilo a vůbec se mi nechtělo zpátky k manželovi. Samozřejmě, úplně jiný dopad to mělo na mé bydlení. Potřebovala jsem se zařídit jinak, civilizovaněji.

Co chci napsat? Chci napsat, že když si plánujeme stěhování a máme možnost si to předem připravit, tak si naplánujeme, kde bude ložnice, jak bude vypadat kuchyň. Z kterého pokoje uděláme obývák a tak dále a tak dále.

Já jsem se ocitla tak nějak, v jiné situaci. Přijela jsem do domu, kde jsem měla k dispozici celé patro, ale všechny pokoje byly víceméně přizpůsobené pro spaní. Jezdili jsme sem na víkendy a za námi naši známí. A ty bylo třeba ubytovat. Takže pokoje neurčitého obsahu, víceméně s nábytkem přesunutým z našeho bytu, kde už se nám nehodil a s nábytkem, který se už nehodil rodičům. Směs barev, stylů i opotřebovanosti. Případně, a to je mnohem zajímavější, s kousky po mých starších předcích, které jsem zdědila spolu s domem. A postele a gauče. Kuchyň žádná. Veliký stůl, spousta židli a dvou plotýnkový vařič na přihřátí guláše.

A tak jsem začala bydlet. Na prázdniny dobrý. Ale co dál. Domů se mi nechtělo. Vybrala jsem si jeden pokoj, kde jsem víceméně přebývala. Můj původní dívčí. Měla jsem i obývák s televizí. Toužila jsem po ložnici a po kuchyni. A navíc, v zimě hrozná zima. Ale pořád jsem nevěděla, jestli se vrátím nebo ne. A tak můj první nákup byla komoda, abych si někam mohla dát prádlo. Krabice od bot se mi zdála nedůstojná. Pak jsem koupila první krbová kamna. Následně vytapetovala v místnosti, která se nejvíce podobala ložnici a usunula jedno lůžko. Přesunula tam rozkládací křeslo, aby v jiném pokoji bylo trochu více místa. A tak jsem přesouvala a odvážela a přesouvala a plánovala. Trvalo 7 dlouhých let, než jsem si řekla, že mám hotovo. Že je vše, jak se mi to líbí. A opravdu se mi to líbí a cítím se ve svém bytě skvěle.

Kdybych ale věděla, že se stěhuji na pořád. Udělala bych všechno jinak. Bylo by to rychlejší, jednodušší a pravděpodobně i levnější. Udělala bych rekonstrukce pokojů najednou. Ne všech najednou, na to jsem neměla peníze. Ale neimprovizovala bych. Nenechala bych udělat vestavnou skříň v pracovně, protože v té době jsem tam měla ložnici. Ustavila bych ji v ložnici, tedy té současné. Nekupovala bych koberce na dvakrát. Protože ty původní se mi fakt už léta nelíbily a byly dost odřené. Ale ty nové, se mi vůbec nehodily k obýváku, který jsem si později zařídila. Udělala bych jednotné podlahy. Neměla bych skříňku s šicím strojem v jiném dekoru lamina než zbytek pokoje, protože původně byla v ložnici, kam zapadala, ale teď je v pracovně, kde se mezitím objevily ony zmiňované vestavné skříně. Mohla bych klidně pokračovat. Ale nechci vám popisovat co a jak jsem ve svém bytě dělala špatně nebo dobře. Jenom se chci podělit o svůj pocit z náročného a zdlouhavého procesu zařizování. A možná, přimět vás k zamyšlení, jak to budete dělat vy.

Plán a záměr je důležitý. A v případě zařizování nového bydlení obzvlášť. Měl by být na prvním místě.

Předem si promyslete, jak svůj byt chcete zařídit. Zvolte nějakou koncepci a té se držte. Detaily se dají změnit vždycky. Pokud děláte novou podlahu - kupte ji do celého bytu. Určitě najdete místo, kde uskladníte materiál do doby, než na něj přijde řada. Pokud malujete, kupte o plechovku barvy víc, abyste měli na opravu obitých míst, až celá rekonstrukce proběhne. A pokud si chcete hrát s barvami, nejjednodušší je změnit dekorace, závěsy, polštářky a koberečky.

Přeji hodně úspěchu při zařizování 😊